Úzkosti, strach a životní krize

Úzkost se může objevovat v různých životních situacích a kontextech. Jedná se o nepříjemně prožívané psychické napětí doprovázené tělesnými příznaky, jako je bušení srdce, bolestivé napětí svalů, zrychlené dýchání, pocit staženého hrdla apod. V některých případech mohou tělesné příznaky natolik převážit prvotní psychickou příčinu, že je pacient vyšetřován na různých nemocničních odděleních, třeba na interním oddělení s podezřením na infarkt nebo kvůli přetrvávajícím střevním nebo dýchacím obtížím.

Úzkost je normální součástí života. Ukazuje nám, na co si máme dát pozor, a tak nás ochraňuje. Můžeme mít úzkost ve složité dopravní situaci, kde nás upozorňuje, abychom zbystřili a ohlídali, kde a jak odbočujeme a jakou rychlostí jedeme. Úzkost nás ochraňuje v jakékoliv nové a neznámé situaci, pomáhá nám rozpoznávat, co je pro nás nebezpečné. Taková úzkost rychle odeznívá spolu s jevy, které jí vyvolaly. Když se ale z běžné emoce stává příznak, který přetrvává nepřiměřeně dlouho, doprovází většinu denních činností nebo opakovaně některé životní epizody, bývá čas na vyhledání pomoci.

Některé úzkosti se mohou vázat na dobře definovanou situaci nebo podnět, jako u následujících poruch. Sociální fobie je úzkostná porucha, v jejímž centru stojí obavy spojené se situacemi spojenými s vystupováním před ostatními. V nejtěžších případech může vést k úplnému vyhýbání se mezilidskému kontaktu. Strach z velkých, otevřených prostor a prostranství nazýváme agorafobií. Jejím opačným pólem je klaustrofobie, kdy trpíme strachem z uzavřených a malých místností, např. výtahů, MHD, apod. Mezi lidmi bývá rozšířený strach z určitých zvířat (zoofobie) nebo pavouků (arachnofobie). Úzkosti a obavy ale nemusí být omezeny na konkrétní předmět, mohou doprovázet většinu činností denního života (generalizovaná úzkostná porucha) nebo se mohou dostavovat nepředvídatelně záchvatovitě (panická porucha).

Podstatou udržování všech úzkostných poruch je nepříjemná emoce, která nás nutí vyhýbat se situacím, které jsou jejich zdrojem. Toto vyhýbání se opakováním posiluje a udržuje. Cílem psychoterapie může být pomoci klientovi posílit svou odolnost natolik, aby byl schopen těmto situacím čelit. Některé psychoterapeutické směry využívají přímý trénink a nácvik (kognitivně behaviorální směry) a jiné přístupy upřednostňují posílení mechanismů, které zlepšují klientovu schopnost regulace emocí v rámci psychoterapeutického vztahu (prožitkové směry).