Příběh z terapie - „Všechno je špatně“

Tomáš vyhledal psychoterapii v době, kdy se mu dlouhodobě nedařilo v osobním ani pracovním životě, navíc se musel vyrovnat se ztrátou blízkého člena rodiny. Měl zájem docházet na terapii pravidelně v intervalu cca 1x za dva týdny. Vystudoval střední odbornou školu s maturitou, je ženatý a je otcem 7-mileté dcery. Duševní nepohoda ho provází již chronicky, trápí ho úzkostné a depresivní prožívání, pro které se také psychiatricky léčí. Je velmi motivovaný na sobě pracovat a zároveň cítí, že sám to nezvládá. Jak říká, jakoby měl na sobě těžkou deku, kterou ze sebe nemá sílu sejmout.

Od útlého věku se naučil řadu věcí tzv. spolknout. Nezažíval pochopení, pochvalu, cítil se nedoceněný a často fyzicky trestaný. Slýchával, že „je k ničemu“. Když se narodil mladší bratr, žárlil na něj a cítil se ještě víc odstrčený. Chybí mu zvnitřněný pocit, že je milovaný.

V práci s ním rozvázali pracovní poměr, zůstával dlouho doma a jeho sebedůvěra i díky tomuto stavu upadala. Zatímco byl nezaměstnaný, byl veden na úřadu práce. Nevěřil si, že by dokázal projít výběrovým řízením, jak říkal, „neumím se prodat“.

V terapii opakovaně popisuje velkou nepohodu v manželském životě, která se projevuje slovními i fyzickými útoky ze strany manželky. Čelí vulgárním a ponižujícím atakům, kterým bývá přítomna bohužel i dcera. Nedokáže se bránit, je bezradný a cítí se bezmocně. Mluví o tom, že se mu ze života vytrácí radost, chuť, těšení a že společným jmenovatelem těchto nálad, resp. jejich absencí je jeho manželství. Kolem tohoto tématu se v terapii ustavičně točíme, což mu rekapituji a zrcadlím. On sám cítí, že řešením a velkou úlevou by mu mohl být rozvod. Sám věří, že by jeho deprese ustoupily, když by od manželky odešel.

Při příchodu na sezení často působí chmurně, sklesle, se svěšenou hlavou. Chová se zároveň uctivě, pozdraví s pevným stiskem ruky a očním kontaktem. Častá a typická bývá jeho skepse, pesimismus a nedůvěra vůči lidem. V rámci terapie se cítí přijímán a respektován, svěřuje se, že mi důvěřuje a že je terapie pro něj místem, kde o svých pocitech a myšlenkách může mluvit. Za to je velmi vděčný.

Naučená bezmocnost (viz blíže pojem psychologa Martina Seligmana) jakoby prostupovala jeho životem a měla vliv na jeho sebehodnocení, tzn. že je všechno špatně, v ničem není dobrý, neumí se prodat, neumí se pochválit, smůla se mu lepí na paty. Všechno jakoby se s ním vezlo a on se nemůže postavit na nohy a čelit tomu. S cílem posílit jeho sebevědomí a zdravější sebeúctu se v terapii aktivně zaměřujeme mj. na to, co mu jde, co má rád a dokáže ho uklidnit. Ač bych to do něj původně neřekla, dokázal překvapit řadou zájmů. Má rád zvířata a přírodu, kde se dokáže cítit alespoň krátkodobě relaxovaně. Baví ho jízda na motorce, kterou si sám dokáže opravit. Velmi rád by se vrátil k tai chi, kterému se v minulosti věnoval. Tyto konkrétní příklady a zážitky pak jsou dobrým zdrojem pro tzv. emočně korektivní zkušenost, která pomáhá ke změně klientova vnímání, prožívání a jednání. Tomáš potřebuje zažít v terapeutickém vztahu a zároveň také v reálných vztazích ve svém životě to, že může druhým důvěřovat a že oni důvěřují jemu. A naštěstí i to se mu stává, jen někdy není schopen to vnímat. A takové zkušenosti mu zřetelně zrcadlím, aby si je mohl plně uvědomit a prožít.

V průběhu dalších sezení přemýšlel Tomáš mj. o tom, jak se připravit na pracovní pohovor, aby zvýšil svoji šanci na přijetí v novém zaměstnání. Chtěl na terapii přijít hned po týdnu, aby měl příležitost se o tomto tématu pobavit. Snažila jsem se ho v tomto úsilí podpořit a pozdvihnout jeho kvality, dodat sebevědomí, aby dokázal sdělit, v čem je dobrý. Pracovali jsme s jeho předpojatostí a mylným přesvědčením, že když se někdo cítí v něčem dobrý, tak se vlastně vychloubá. Tady se znovu ozývaly staré jizvy z dětství, kdy vnímal především kritiku a nedocenění, které ho vedly k velké opatrnosti a nedůvěře vůči sobě i druhým. Vedle toho je jeho sebevědomí velmi často podrýváno již zmiňovanými útoky ze strany manželky, které ostře dopadají na jeho sebeúctu.

Podpora ho opravdu dočasně nakopává, na závěr terapie velmi často vyjadřuje velké díky a snahu se o něco produktivního pokusit. Např. si dodá kuráž a zavolá do pracovní agentury, která práci zprostředkovává. Když přemýšlí o rozvodu, obává se, že ho manželka o všechno připraví. Znovu se objevuje jeho skeptický postoj a bezmoc. V tomto případě jsem ho tedy vedla k věcnému zjišťování informací a orientaci v problému, např. návštěvě právníka a získání faktických podkladů. Vedle velké dávky podpory se ho snažím motivovat k větší aktivitě a také přijetí vlastní zodpovědnosti. Povzbudit jeho právo na sebevyjádření, zastat se sebe sama a krůček po krůčku posilovat jeho důvěru v sebe a nepodléhat naučené bezmocnosti. Když se ptá, co má dělat, vracím mu otázku zpátky, aby zůstal u svých pocitů, aby se sám zamyslel a sám se zodpovědně rozhodoval. Učí ho to vnímat, co potřebuje, vede k sebepoznání, hledání toho, co chce, jaká je jeho vlastní cesta. Motivace v rámci terapie směřuje i k cílené fyzické a sportovní aktivitě a tím posílení vědomí sebe sama na tělesné úrovni.

Říká, že do terapie chodí proto, že se „může svěřit, že cítí důvěru a že bude vyslechnut“. Vedle toho, že mu chci i nadále toto dopřát, že vlastně může jakoukoliv emoci projevit a nebude za to souzen, ho současně povzbuzuji k odvaze „vstát ze židle“, tzn. konfrontuji i s tím, že bez jeho cílené vlastní aktivity ho nikdo nemůže dostat z jeho smolné situace. Dokázal postupně zavzpomínat i na dobu, kdy byl tzv. „frajer“, tzn. kdy si věřil a kdy byl aktivnější. Takové momenty v terapii jsou důležité z toho důvodu, že se klient může opřít o vlastní pozitivní zkušenosti a vnitřní zdravé zdroje. Právě v době dospívání a mladé dospělosti zažil pocit úspěchu ve svém učebním oboru. Dokázal tehdy vtipkovat, užívat si srandu. Ptám se, kam se to podělo? Odpovídá velmi spontánně: „Utloukla to ve mě manželka“, přičemž začne víc a víc klopit hlavu. Jakoby se z něho stal postupě ten „spráskaný pes, který vrčí a je nevěřící vůči druhým“. Nicméně i tehdy oslovím tu jeho vlastní zodpovědnost např. otázkou: „Čím to dělá on sám, že se nechá takto pošlapávat?“ To ho vede opět k sobě samému a nepodporuje jeho automatickou skeptickou odpověď a zajetou naučenou bezmocnost. Sám si uvědomuje svou skepsi, když spontánně reflektuje, že si tady v terapii nechce pořád stěžovat.

Zas a znovu se mu ukazuje, že řešením jeho nálad a psychického stavu je mu rozvod. Uvědomuje si, že prioritou pro něj je najít si práci a mít jistý finanční zdroj. Práci se mu po měsících opravdu podařilo najít, zažil si znovu i pozitivní zkušenost, že je potřebný a nápomocný. Je pro něj důležitý i fakt, že střídající dvě směny v práci mu i nadále umožní chodit v pravidelných intervalech na psychoterapii. Terapie mu přináší takovou „kapičku naděje“ a současně vnímá, že to bude cesta na dlouhou trať.

Zpracovala: Mgr. Kateřina Bartošová
18.10.2018